Antonín Dvořák

„Bylo mi šestnáct let a já šel s tatínkem z velvarského trhu, vedl jsem trochu divokou jalovičku, provaz jsem si ovinul okolo ruky, abych ji udržel. Byl jsem jako vyžle. A co čert nechtěl! … jalovice se něčeho lekla a šmejkla se mnou důkladně o zem. Několik sáhů mne táhla po zemi. A to jsem si umínil, že řezníkem nebudu. Odřel jsem se důkladně, ale jalůvče jsem přece dovedl domů. Byla to ale má poslední cesta z trhu“, řekl Antonín Dvořák v roce 1901. Podle jiné verze příběhu Antonín Dvořák ještě dodal: „A já tím řezníkem přece nebudu! Budu muzikantem!“

Dvořákova linie

Přestože se to v minulosti Dvořákovými v oblasti dolního Povltaví doslova hemžilo, jen zřídka se jednalo o příbuzné. Skladatelova rodová větev má původ v Třeboradicích u Čakovic, odkud se ovšem v minulém století jádro této linie přesunulo na dnešní Kralupsko. Původně zámožnější sedláci zchudli během třicetileté války a postupně se z některých stávali drobní řemeslníci. Zdejší Dvořákové se tak nejčastěji stali vesnickými šenkýři a řezníky. Někteří se rovněž věnovali hudbě. Hlavním rodovým nástrojem byla citera. Pro jednotlivé rodiny byl charakteristický velký počet dětí.

Prarodiče Antonína Dvořáka

Skladatelův praděd, Jan Dvořák (1724 – 1777) byl rolníkem. V Třeboradicích se narodil a rovněž zemřel. Prvním Dvořákem v Nelahozevsi byl skladatelův děda Jan Dvořák, který se narodil v Třeboradicích roku 1764. V letech 1818 – 1824 a poté 1830 – 1838 měl v nájmu nelahozeveský řeznický krám v domě č. 24. Společně se ženou Annou (rozená Bobková) měli 14 dětí. Jeho žena se díky vyšívání, kterým přispívala na živobytí, těšila vážnosti u vrchnostenského úřednictva. Jan Dvořák dále provozoval řeznictví i na dalších místech v okolí. Roku 1802 koupil dům č. 1 v Dřínově. Byl to tvrdý a houževnatý člověk. Když jednou ve Vepřku porážel dobytče, utrpěl těžkou tržnou ránu. Lehl si však do necek s teplou vodou a čekal do pozdního večera, než se z Prahy vrátí veltruský felčar, který provedl zdařilou operaci. Na konci života bydlel Jan Dvořák (†1842) spolu s manželkou (†1848) u svého syna Františka Dvořáka v Nelahozevsi.

Rodiče skladatele

Otec Antonína Dvořáka, František Dvořák se narodil v Dřínově č. 1 roku 1814. Doma se vyučil řezníkem a v 17 letech odešel na povinný vandr neboli na zkušenou. Původní dvouletá cesta se díky putování po Uhrách a Moravě protáhla na celých osm let. Po svém návratu se šestadvacetiletý František Dvořák oženil v roce 1840 s dvacetiletou Annou Zdeňkovou z Uhů. Její rod rovněž pocházel z tohoto okolí, a to především z Hospozína a Černuce (po otci) a z Beřovic (po matce z rodu Chládků). Mladí manželé si od knížecí kanceláře pronajali v Nelahozevsi řeznictví v domě č. 24, které do této chvíle provozoval po otci Janu Dvořákovi Františkův bratr Josef. Časem k tomu Dvořákovi převzali ještě Engelhardtovu hospodu č. 12. V tomto domě se v roce 1841 narodilo i první z devíti dětí – nejstarší syn Antonín. Doma mu všichni říkali Anton.

Rodný dům

Kolem přesného místa narození panují různé pochybnosti. Přestože bylo za rodný dům Antonína Dvořáka označováno řeznictví v domě č. 24, matriční zápis uvádí hospodu č. 12 neboli dům, kde tehdy Dvořákovi bydleli. Údaje na matrice dále uvádí, že kmotry byli mlynář Fr. Christoph z domu č. 27 a bednář Vojtěch Truska z domu č. 24. V létě 1842 zasáhl dům č. 12 oheň, který zavinili panští návštěvníci zámku. Podle rodinné tradice vynesl otec malého Antona v kolébce na stráň za hospodou. Dvořákovi ovšem neobývali dům č. 12 příliš dlouho. Přestože byla hospoda brzy opravena (není známo, zda teprve tehdy nedošlo k patrové nástavbě), její tehdejší majitel Josef Procházka neprodloužil Františku Dvořákovi nájem a na několik let se ujal hostinské živnosti sám. Do roku 1854, kdy se Dvořákovi již jen krátce ujali hospody v domě č. 12, žili v domě č. 24. Pouhé řeznictví ovšem nemohlo velkou rodinu dobře uživit, a proto si František Dvořák ještě najal krám v Sazené, kde po několik let provozoval výsek masa.

Dvořákovo dětství

V Nelahozevsi prožil Antonín Dvořák dvanáct let života a částečně ještě následující dva roky. Nelahozeves byla tenkrát charakteristická krásnou přírodou, dominantním starobylým zámkem a sluncem rozpálenými stráněmi. Toto kouzlo ostatně nezničil ani dopravní a průmyslový rozvoj v pozdějších letech. Ve staré Nelahozevsi nechybělo ani několik sedláků, chalupníků a domkářů, pár řemeslníků, dvorská čeleď nebo kantoři. Život ve vsi se často odehrával v šenkovně u Dvořáku nebo při prodeji v jejich masném krámě.

Čtyřicátá léta v Nelahozevsi

Začátkem 40. let se v Nelahozevsi nacházelo na 46 domů se 440 obyvateli. Zatímco vrchnost sídlila na vévodském zámku v Roudnici nad Labem, v Nelahozevsi zůstávalo centrum jednoho z významných lobkovických panství – hospodářská správa fideikomisu. Na zámku proto bydlelo několik úředníků. Dále se v Nelahozevsi nacházel panský pivovar na 24 sudů jedné várky, vinopalna pro 9 věder, velký mlýn, rybárna s přívozem a za obcí rasovna, myslivna a vrchnostenský ovčín. Kostel byl tehdy pouze filiální a působil při něm hudbě velmi nakloněný lokalista Jan Němec, který se roku 1857 rovněž stal zdejším prvním farářem.

Rozvoj Nelahozevsi

V polovině čtyřicátých let se v Nelahozevsi objevili měřiči a později dělníci a inženýři, kteří měli za úkol prorazit tunely, navršit náspy a položit koleje. Časem tak v obci přibylo mnoho cizích lidí, což se záhy projevilo nejen ve zdejším životě ale i ve Dvořákových živnostech. Přestože došlo ke zbourání několika budov, krajina se začala novodobě probouzet a signál prvních lokomotiv se stal předznamenáním dynamického rozvoje dolního Povltaví. Všechny tyto události velmi působily na každého z místních, a tím spíše na mimořádně vnímavého mladého Dvořáka. V té době se ostatně zrodila i jeho celoživotní záliba v lokomotivách.

Školní léta Antonína Dvořáka

Ve svých šesti letech (podle některých údajů až v osmi) začal Antonín Dvořák navštěvovat místní školu. Tehdejší jednotřídka byla umístěna v dnešní budově obecního úřadu. Učil v ní Josef Spitz, který si první všiml chlapcova nadání a poskytl mu základy ve hře na housle, ve zpěvu a pravděpodobně i v klavíru. Malý Antonín již od mala žil hudbou. Jeho otec hrál na housle a na citeru. Jeho bratři, strýcové a šenkýři rovněž patřili mezi známé hudebníky. Jan Dvořák (1799 – 1879) se postupně živil v několika obcích dolního Povltaví coby výtečný houslista a Josef Dvořák (1812 – 1893), který měl 22 dětí a žil především ve Vepřku, byl nevšedně populárním trumpetistou.

Hudební začátky

Antonín Dvořák se s hudbou setkával především v otcově hostinci, kde v příležitostném nástrojovém seskupení hrával zřejmě už velmi záhy sám druhé housle k lidovým tancům. Když se ho všestranně ujal učitel Spitz, působil jako zpěváček i houslista na nelahozeveském kůru. Později hrál na housle v kapele kantora Štěpána Bendy z Veltrus a dále v zámeckém parku hrabat Chotků. O některých událostech rád vyprávěl i sám Antonín Dvořák. Příkladem je první sólové vystoupení v kostelíku sv. Ondřeje:

„A jak jsem byl tehdá rozechvěn, s jakým strachem jsem si ladil své housličky, jak se mi třásl šmytec při prvních tónech. Však sebral jsem všecky své síly a řekl jsem si: Hochu, drž se, zde není místa ani času na strach – dopadlo to dobře. Jakmile jsem skončil, nastal šum a ruch po celém kůru, vše se ke mně tlačilo, přátelé se na mne blaženě usmívali, poklepávali mi dobromyslně na rameno a od svého souseda primaria jsem dokonce dostal celý groš!“.

Kantor Spitz a Antonín Dvořák

Kantor Spitz, který zřejmě mladého Dvořáka k mnoha vystoupením připravil, představoval pravý typ někdejšího českého venkovského kantora – muzikanta. Žil především pro svou práci a hudbu. Žil ovšem v bídě a hladu a své zemřelé děti pohřbíval v rakvičkách z neohoblovaných prken. Byl to ovšem nesmírně ryzí a ušlechtilý člověk. Rozeznal Antonínovo nadání a od samého začátku bojoval za to, aby šel chlapec na studia. Roku 1853 Antonín výtečně ukončil svou povinnou školní docházku.

Hudební dětství

Přestože hudba těšila Antonína Dvořáka po celé dětství, již od devíti let jej zaměstnával otec i při živnosti. Po skončeni školy vzal otec Antonína přímo do učení. Podobně jako většina příslušníků jeho rodu se měl i Antonín stát řezníkem. „Chvatěruby, Lobeč, Lobeček, Hleďseby, Všestudy a Mlčechvosty, v tato místa jsem chodil s otcem kupovat všelijaký ten boží dobytek, a když mi otec svěřil některý ten kus, jenž mi ve své bujnosti buď utekl, nebo mne bez velkých okolků vtáhl do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové starosti mladého života mi oslazovala hudba, můj anděl strážný,“ uvádí vzpomínky V.J. Novotného na skladatelovo vyprávění.

Padesátá léta

Roku 1850 byla dostavěna zdejší část trati. Po jejím slavnostním otevření a zahájení pravidelné dopravy z Prahy na sever zdejší krajina poměrně ztichla. Dělníci a tuneláři odešli a Dvořákům se pomalu přestalo v Nelahozevsi dařit. Roku 1853 rodiče poslali Antonína do Zlonic, kde žil u bezdětného strýce, šafáře Antonína Zdeňka a jeho velmi vlídné ženy. Ve Zloniclch Dvořák zřejmě pokračoval ve školní docházce, ale zároveň zde měl možnost se daleko kvalifikovaněji vzdělávat v hudbě u Antonína Liehmana. V létě 1855 se do Zlonic přestěhovala i celá Dvořákova rodina.

Konec učení a počátek umělecké kariéry

Na podzim 1855 ukončil Antonín učení (dochovaný výuční list ovšem část badatelů zpochybňuje). Školní rok 1856 až 1857 strávil Antonín v České Kamenici „aut Tausch“ (na výměnu), aby se naučil německy a mohl se dále věnovat hudbě. František Dvořák nakonec souhlasil, aby jeho syn odešel do Prahy a věnoval se výhradně hudbě. Umělecká dráha Antonína Dvořáka tak mohla odstartovat.